pro děti

Jak se Hopík uzdravil

 

Na jednom dětském sídlištním hřišti se zkamarádily dva míčky. Hop byl veselý rošťácký chlapík, který pořád běhal,skákal,střílel góly, trefoval se do koše a dělal i mnohé jiné skopičiny. Byl celý červený, jak byl uřícený a uběhaný, ale nikterak mu to nevadilo.

Jeho kamarád Hopík byl smutný, protože se mu špatně dýchalo, nedokoulel se do sítě, nevyskočil do koše, nepřeletěl žádné hřiště a nikdo si s ním proto nechtěl hrát.

Kluci a holky ho vždy nechávali stát u postranní čáry a on se mohl jenom dívat, jak si ostatní hrají. Byl celý promodralý, měl pořád ucpaný nos od rýmy,velký kašel a nic mu nedokázalo pomoci.

Hop se už na něho nemohl dívat, bylo mu kamaráda líto.Rád by si s ním alespoň někdy, když byly sami,zaskákal,zaběhal, nebo se alespoň koulel po hřišti jenom tak pro radost.

Stále přemýšlel a hledal někoho nebo něco, co by kamaráda uzdravilo.

Jednou se na hřišti objevil úplně cizí míček. Nikdo ho neznal, přinesl si ho tam malý kluk, který ho nosil stále s sebou. Míček se jmenoval Žlutˇásek podle žlutého zabarvení.Byl veselý,s každým si rád povídal. Ale neběhal, jenom se rád pomalu koulel sem a tam. Největší radost mu dělalo, když se mohl po někom válet.

Copak ty jsi zač?“Zeptal se ho Hop, protože nikdy takový míček ještě neviděl.

Já pocházím z jedné pohádkové míčkové říše, kde je nás takových mnoho a všichni máme jediný úkol. Uzdravujeme lidi a hračky,kterým se špatně dýchá, stále mají rýmu, jsou smutní, nemohou nikam chodit ani si hrát.

Třeba bych mohl pomoci i tvému kamarádovi, který tu stále jenom tak smutně leží v koutě.

Přiveď Hopíka k nám a my ti ukážeme, jak na to.

Dobře, můžeme to zkusit,trochu s nedůvěrou odvětil Hop.

Nazítří Žluťásek pozval Hopa s Hopíkem k sobě do pohádkové říše. Dovezla je tam žlutá mašinka, která zprostředkovává cestu ze světa lidí do světa pohádek.Tam Žluťásek Hopa naučil, jak se má po Hopíkovi koulet a válet a lechtat ho a šimrat tak, aby se v Hopíkovi všechno uvolnilo a aby už naposledy vysmrkal a vykašlal všechno to, co mu bránilo ve spokojeném dýchání.

 

Hopík byl nadšen. Celý se rozzářil, zčervenal a usmíval se od ucha k uchu.Trochu ho to kamarádovo koulení sice lechtalo, ale na to si brzy zvykl. Naposledy mohutně zatroubil, jak mu z nosu ukápla poslední kapka a na důkaz toho, že je již zdravý proskákal a proskotačil celou balonkovou říši.

 

Za to, že se Hop s Hopíkem všemu tak rádi a s ochotou naučily

dostaly přidáno několik mohutných foukání od zvláštní mašinky, která rozvážela žluté míčky k nemocným dětem a hračkám.

Také nějaká ta odměna se pro Hopa a Hopíka našla. Všichni v balonkové říši jim zamávali na rozloučenou a Žluťásek s mašinkou je doprovodily zpátky na dětké hřiště.

 

Tam oba kamarádi konečně společně mohli skákat, běhat, dávat goly, kličkovat a driblovat a smát se s ostatními dětmi.

 

Nikdy na Žluťáska a balonkovou říši nezapoměly a vyprávěly,co zažily všem nemocným hračkám a dětem, které poznaly.